Významné osobnosti vzniku Československé republiky
Tomáš Garrigue Masaryk
- (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937)
- Narodil se ve čtvrtek 7. 3. 1850 v Hodoníně kováři Josefu Masárikovi a matce Terezii. Měl ještě další sourozence – Jana, Františku, Martina a Ludvíka. První jmenovaní ale brzo umřeli. Už na škole si děkan všimnul Masarykova mimořádného nadání a schopností. Masaryk byl také první z rodiny, kdo uměl psát. Rodiče ho tedy poslali studovat reálku. Po jejím absolvování krátkou dobu učil. Pak se vydal do Vídně, kde se učil strojním zámečníkem, ze studií ale utekl. Po útěku z Vídně se věnoval kovářství. Toho ale také nechal a dostal se na německé gymnázium v Brně, kde mu to opravdu šlo. Sehnal si dokonce i práci vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Měl dostatek peněz, takže mohl platit studia i svému bratrovi Ludvíkovi. Z gymnázia, do kterého chodil, byl ale vyloučen, protože se odmítl zúčastnit školní zpovědi. Policejní ředitel ho naštěstí nevyhodil a společně s Masarykem odjel do Vídně, kde začal r. 1869 Masaryk studovat Akademické gymnázium. Zaměřil se především na studium filosofie a jazyků. R. 1872 složil maturitu a dostal se na Vídeňskou univerzitu, kde studoval filosofii. Za rok umřel policejní ředitel, ale Masaryk si hned našel místo u generálního rady Anglo – rakouské banky R. Schlesingera. R. 1876 dokončil Masaryk studia a cestoval po Itálii a Německu. V Německu studoval 1 rok v Lipsku.
-
V červnu 1877 zde také spatřil svou budoucí ženu Američanku Ch. Garrigue, která byla dcerou bohatého podnikatele z New Yorku. Za měsíc se zasnoubili. Masaryk si pak ještě něco odjel zařídit do Vídně, ale poté, co se k němu dostala zpráva, že jeho snoubenka je zraněná, odjel do New Yorku, kde se snoubenci 15. 3. 1878 vzali. V září se vrátili do Vídně, kde Masaryk podal svou habilitační práci zabývající se sebevraždou. Ta byla knižně vydána a vyvolala velký ohlas. V květnu 1879 se jim narodilo první dítě Alice, ten samý rok získal Masaryk docenturu, poté se jim narodil Herbert a za pár let Jan. R. 1882 odjel s rodinou do Prahy, kde dostal místo profesora na univerzitě. Přednášel zde dějiny filosofie, logiku, etiku, základy sociologie a psychologie. Pro okolí byl Masaryk něčím nevídaným. Úplně se vymykal a odlišoval od svého okolí, jak svým názorem, tak i svými přednáškami, které se věnovaly dosud méně probíraným tématům. R. 1883 se také stal redaktorem vědeckého časopisu Athenaeum . Začal také požadovat prověření Rukopisů zelenohorského a královédvorského. To nakonec přerostlo v celonárodní aféru. Masaryk měl sice dost argumentů a důkazů o jejich nepravosti, ale bylo mu to k ničemu. Ztratil tímto krokem důvěru české společnosti. Během této aféry se vytvořila skupinka lidí, která byla na jeho straně (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, A. Seydler, J. Herbert).
-
Díky tomuto kroku se Masaryk zapojil do politiky. Jeho největšími spolupracovníky byli J. Kaizl a K. Kramář. Tito muži představovali nový politický směr realismus. Hlásali pozitivní politiku a postupné posilování českého hospodářství a kultury a demokratizaci Podunají. Tady se hodně hodila Masarykovi znalost filosofie, o kterou se opíral. R. 1891 se dostal do Říšské rady. Z ní ale po dvou letech odešel. R. 1907 se do ní opět vrátil. V té době psal hodně knížek, třeba Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček, Moderní člověk a náboženství, Čas , Otázka sociální. Byl také jedním z těch, co se zasloužili o vznik Ottovy naučné encyklopedie. Po vzniku ČSR napsal knihu Světová revoluce. R. 1897 se také stal profesorem na UK. V době působení se zapletl do tzv. Hilsneriády (Žid, prý údajně zabil za účelem rituálu dívku). Po vypuknutí války se zasloužil o vznik domácího odboje a odjel do zahraničí s účelem založit samostatný stát. V tom mu pomáhali E. Beneš a M. R. Štefánik. Založil zahraniční odboj a stal se předsedou Národní rady československé. Stál za vznikem zahraničních československých legií v Rusku, ve Francii a v Itálii. Do Ruska se také později vypravil. Byl zde svědkem bolševické revoluce, kterou odsoudil. Souhlasil s protibolševickým bojem československých legií. Další jeho zásluhou bylo získání podpory států Dohody a USA.
-
V březnu r. 1918 se mu podařilo získat na svoji stranu prezidenta USA T. W. Wilsona a v květnu 1918 podepsaly české a slovenské organizace Pittsburskou dohodu. 18. 10. se stal předsedou prozatímní vlády a vydal Deklaraci nezávislosti Československa. 28. 10. 1918 byla trochu předčasně vyhlášena nezávislost Československa a 14. 10. byl Masaryk Revoluční radou zvolen prvním prezidentem Československé republiky. 21. 12. 1918 se vrátil do Čech, kde byl vítán jako osvoboditel. Za jeho zásluhy se mu po právu říkalo Prezident Osvoboditel. Masaryk se zasloužil o vybudování silného demokratického státu, který byl hned po USA druhým nejvyspělejší m státem světa. Snažil se vyřešit všechny nastalé sociální a národnostní problémy v zemi. Byl vůdčí osobností politické skupiny Hradu. R. 1923 mu zemřela na těžkou nemoc jeho žena. 14. 12. 1935 kvůli svému zdravotními stavu abdikoval a 14. 9. 1937 zemřel na zámku v Lánech. Bohužel se zatím nestalo, že by se narodil nový Masaryk, který by vše změnil.
Milan Rastislav Štefánik
- M. R. Štefánik se narodil 21. 7. 1880 v Košiariské v rodině faráře. Díky svému otci, faráři, měl velmi silný vztah ke své vlasti. Po studiích v Bratislavě, Šoproni a Sarvaši odešel na přání otce studovat do Prahy stavební inženýrství. To ale nedokončil. Místo toho se věnoval studiu astronomie a matematiky na UK. Díky své inteligenci a schopnostem se dostal do uměleckých a společenských kruhů. Hodně se zabýval budoucností Slovenska. Stal se hlasitem (slovenské revue) a zapojil se do spolku Detvan. Věnoval se i žurnalistice, chtěl jejím prostřednictvím seznámit veřejnost s tím, co se děje na Slovensku. Na studiích se seznámil s profesorem T. G. Masarykem, který měl na něj značný vliv. Začal v této době přemýšlet o společném státu Čechů a Slováků. R. 1904 dosáhl doktorátu z filosofie a odjel studovat astronomii do Paříže. Podnikl spousty expedicí a pozorování (6x byl na Mont Blancu, byl v Turkmenistánu a na Tahiti). Jeho poslední cesta na Tahiti mu zhoršila žaludeční nemoc, kvůli které se musel podrobit operaci. Za své publikace a služby Francii mu byla udělena Wildeho cena Akademie a kříž rytíře Čestné legie. R. 1914 byl povolán do armády a na svou žádost se dostal do pilotní školy.
-
Jeho znalost astronomie letectvu velmi vyhovovala. Dokázal totiž dobře předpovídat počasí. Byl tedy pověřen vytvořením armádního meteorologického ústavu. Štefánik bojoval v Itálii a v Srbsku. Zde byl těžce raněn a převezen do Říma. Odkud pak odjel do Paříže, kde se setkal s E. Benešem. Ten Štefánikovi řekl, co má v úmyslu a on se k návrhu na vytvoření samostatného státu přidal. Štefánik využil svých politických kontaktů a sjednal schůzku Masaryka a Beneše s francouzským ministerským předsedou. Podílel se také na vytvoření Národní československé rady, r. 1916 se stal jejím místopředsedou. Zasloužil se také o vznik československých zahraničních legií a později pomáhal i se stažením jednotek z Ruska. Vedl řady jednání se státy Dohody, které chtěly Rakousko – Uhersko zachovat. R. 1918 byl povýšen na generála. 14. 10. 1918 byl jmenován v prozatímní vládě ministrem obrany. O měsíc později byl i oficiálním ministrem. Jeho radost ze samostatného státu ale netrvala příliš dlouho. 4. 5. 1919 se totiž i se svým letadlem nedaleko Bratislavy za dosud ne zcela jasných okolností zřítil.
Edvard Beneš
- Beneš se narodil 28. 5. 1884 v Kožlanech v malorolnické rodině. Po absolvování vinohradského gymnázia (1896 – 1904) se dostal na filosofickou fakultu v Praze. Brzy odjel studovat do Paříže, kde zůstal až do r. 1907. Pak odjel studovat do Berlína. V Dijonu r. 1908 dosáhl doktorátu z práv. Tři roky pak vyučoval v Praze na obchodní akademii a po habilitaci z filosofie přednášel sociologii. R 1914 byl jedním z těch, co se podíleli na vzniku domácího odboje – Maffie. Obstarával spojení mezi Prahou a Masarykem. R. 1915 odjel do zahraničí. Usídlil se v Paříži, kde organizoval zahraniční emigraci. Podílel se i na propagaci československého politického programu. Vedl diplomatická jednání a přispěl k vytvoření zahraničních československých vojenských jednotek. V národní radě zastával post generálního tajemníka. V říjnu r. 1918 se v Ženevě dohodl s československými politiky o uspořádání nového státu. On sám měl zastávat funkci ministra zahraničí. Po vzniku státu se snažil ještě více posílit samostatnost ČSR. Až do r. 1935 zastával post ministra zahraničí, s výjimkou let 1920 – 21, kdy byl premiérem. Po abdikaci Masaryka byl zvolen 14. 12. 1935 prezidentem. Zemřel tři měsíce po únorovém převratu. Stalo se tak 3. 9. 1948.
Alois Rašín
- Narodil se 19. 9. 1867 v Nechanicích v rodině pekaře. Do podvědomí veřejnosti se dostal v souvislosti s procesem s Omladinou, kdy byl ještě právním koncipientem. Omladina byl název pro mladé lidi. Mladí lidé v té době využili každé příležitosti k demonstraci. Na konci 19. století do došlo ale tak daleko, že byl v Praze vyhlášen výjimečný stav. Ve vykonstruovaném procesu pak bylo obžalováno 70 studentů a dělníků. Rašín to celé prohlédl a byl za to ve vězení. R. 1899 byla vytvořena Státoprávní radikální strana, ta se ale r. 1901 rozpadla. Rozpad strany vedl Rašína k tomu, aby vstoupil do mladočeské strany. Od r. 1907 byl jejím místopředsedou. R. 1910 vedl deník Národní listy. V červnu 1911 se mu dokonce podařilo dostat do Říšské rady. Když pak vypukla válka, přidal se Rašín k odboji. Byl ale společně s K. Kramářem odhalen a v červenci 1915 zatčen. Za rok byl odsouzen k trestu smrti. Naštěstí pro něj zemřel císař František Josef I., kterého nahradil Karel I. On i Kramář jím byli amnestováni. R. 1918 spoluzaložil Národní demokratickou stranu a v témže roce se stal členem Národního výboru. Byl také jedním z těch, kdo se podíleli na vzniku nového zákona samostatné Československé republiky. V novém státě byl velmi populární, stal se také ministrem financí. 5. 1. 1923 se stal obětí atentátu, kdy byl střelen do míchy a 18. 2. 1923 zemřel.
Karel Kramář
- Narodil se 27. 12. 1860 ve Vysoké nad Jizerou. Po vystudování práv v Berlíně, Štrasburku, a Praze, politických věd v Paříži a rakouské historie ve Vídni se věnoval politice. R. 1889 založil společně s Masarykem a Kaizlem realistickou stranu a přispěl k dohodě o splynutí s mladočeskou stranou. Byl jedním z nejvlivnějších členů strany. R. 1891 se stal poslancem v Říšském sněmu a r. 1894 se dostal i do Českého zemského sněmu. Hlásal pozitivní politiku, odsuzoval radikalismus a hledal budoucnost českého národa v posilování hospodářství, kultury a politiky Čech. Byl organizátorem dvou všeslovanských sjezdů (v Praze a Sofii). Byl docela hodně orientovaný na Rusko. Po vypuknutí války se přidal k odboji a byl společně s dalšími spolupracovníky odsouzen r. 1916 k trestu smrti. R. 1917 byl naštěstí amnestován. Od roku 1918 byl předsedou České státoprávní demokracie a prvním ministerským předsedou ČSR. Premiérem byl ale jen do r. 1919. Ve svém názoru na politiku ČSR se s většinou politiků a hlavně s Masarykem rozcházel. Vadilo mu, že se ČSR neorientuje ve své politice i na Rusko. Jeho posledním velkým krokem bylo předsednictví v Československé národní demokracii. Zemřel 26. 5. 1937 v Praze.
Antonín Švehla
- Švehla se narodil 15. 4. 1873 v Praze Hostivařích. Pro svou budoucí politickou kariéru měl dobré předpoklady. Jeho otec byl totiž místopředsedou Sdružení zemědělců a starostou Hostivaře. Švehla vystudoval gymnázium a odbornou hospodářskou školu. Poté začal se uplatňovat ve Sdružení českých zemědělců. Toto sdružení nakonec přeměnil v agrární stranu, která se později stala nejvlivnější a nejmocnější politickou stranou u nás. Od r. 1901 pracoval v tiskovém výboru strany a o 5 let později založil stranický tisk Venkov. R. 1909 se stal předsedou výkonného agrárního výboru. Švehlova politika se soustředila především na malozemědělce a na venkov. Nezajímaly ho velké masy lidí, ale jednotlivci nebo malé skupiny. Jako dobrý znalec lidí si totiž dokázal vydobýt vše, co chtěl. R. 1908 se stal poslancem Českého zemského sněmu. Do Říšské rady se ani nepokoušel dostat, protože věřil, že politika se rozhoduje především na domácí půdě. V průběhu války se podílel na vzniku Národního výboru a Českého svazu. Jeho politika byla až do r. 1917, kdy USA vstoupily do války, prorakouská. Když ale viděl, že to jde s Rakouskem s kopce, začal přeorientovávat českou politiku do protirakouského postoje. Byl také jedním z těch, co vymysleli taktiku nenásilného převratu – 28. říjen. V ČSR byl sice jen místopředsedou, ale byl to i tak člověk, který hýbal nitkami české politiky. Stal se nakrátko ministrem vnitra a premiérem. Byl jedním z těch, kdo řídili tzv. Pětku (5 nejsilnějších politických stran). Zasloužil se hodně o vzestup československého státu. Bohužel musel kvůli zdravotnímu stavu politiku opustit. 12. 12. 1933 zemřel v Hostivaři.